VĚŽ Z TEMNOTY


Středoškolský učitel Minori Konishi zamyšleně snídal a četl noviny.

Jeho matka, u které bydlel, se na něj nespokojeně podívala a poznamenala: „Další prázdniny skončily, Minori-chan, a ty jsi pořád ještě sám!“

„Ale mami,“ zabručel automaticky jako tisíckrát předtím.

„Žádné ALE! Je ti šestadvacet! Jiní tvého věku už mají rodiny! Mně nevadí to, že se ti nelíbí děvčata, ale tak si najdi aspoň kluka! Mít ve tvém věku ouška a ocásek, to je přece hanba!“

Minori vstal a rozhodl se, že už vlastně vůbec nemá hlad a je nejvyšší čas vyrazit do práce.

Zazvonil mobil. Tomio Yamada, samozřejmě. Jeho kolega ze školy, snažící se ho dostat už dobré tři roky neúnavně do postele.

„Nechceš svézt, Minori-san? Mám tu dole auto!“

„Díky, nechci. Mám chuť na malou procházku.“

Ve skutečnosti především neměl chuť na Tomiovy sbližovací pokusy.

„No jak myslíš…“

„To byl Yamada-san, že ano?“ zavětřila Minoriho matka. „Takový milý mladík, a má tě rád! Proč si s ním někam nevyjdeš? Ten by se o tebe dokázal postarat!“

„Mami, prosím tě!“ zaúpěl Minori a raději se urychleně zdekoval.


Jak byl Minori rozrušený a naštvaný, nedával pozor a vrazil do neznámého chlapce. Oba ztratili rovnováhu a skončili na zemi. Když se zvedali, postižený, asi šestnáctiletý nápadně hezký mladík, se pousmál.

„Nebesa nás zřejmě chtěla sblížit! Nezajdeme na čaj nebo na něco ostřejšího?“

Minori, od snídaně napružený na maximum, zavrčel: „Jednak spěchám do školy, jednak si myslím, že bych ti spíš mohl dělat chůvu! Jsem o dobrých deset let starší než ty!“

„No, na to vypadáš dost mladě,“ ušklíbl se neznámý drze, „a mně to navíc nevadí, já jsem spíš na starší typy. A když mluvíme o chůvě, tak kdo z nás má ještě ouška a ocásek?“

Minori zaostřil a zesinal. Ten hajzlík totiž přes své mládí výše řečené NEMĚL! Odskočil od něj štítivě jak od nakaženého leprou. Poslední dobou se mu zdálo, že svět zabydlují hlavně úchylové snažící se ho mermomocí svést, ale aby si na něj dovoloval ještě takovýhle cucák!

Otočil se a vyloženě prchal do školy, načež se za ním neslo volání: „Tak co bude s tím čajem?“

***

Ve sborovně se vyplakával na rameni Emiko Iwaiové, své nejlepší přítelkyně. Emiko byla moc milá, chápavá a laskavá, i když ona ouška a ocásek postrádala dobrých pět let a poslední dva roky byla dokonce vdaná. Pomáhala mu držet si Tomia a další chlípné kolegy od těla a ochotně naslouchala jeho steskům na matčiny dohazovačské pokusy i krutost okolního světa.

„Minori-kun, není jiná pomoc, jestli chceš mít klid, tak se musíš s někým vyspat. Tvoje ouška a ocásek strašně provokují, pro každého jsi jako lákavá trofej. Zkus to vydržet, aspoň jednou, a budeš mít pak už pokoj!“ domlouvala mu laskavě.

„Ještě ty začínej!“ vrčel na ni. „A s kým bych to asi měl udělat?“

„Kdybys třeba vyloženě chtěl, tak klidně i se mnou,“ nabídla se ostýchavě. Ale okamžitě k tomu doplnila: „Jen kdybys sám chtěl, nabízím, nenutím tě!“

„Vždyť jsi vdaná! Přece nemůžeš podvádět svého manžela!“

„Kvůli tobě bych to udělala, Minori-kun. Mám tě moc ráda a chci ti pomoci. Samozřejmě, kdybys měl vedle sebe někoho, koho bys miloval, bylo by to lepší. Copak se ti nikdo nelíbí?!“

Minori truchlivě zavrtěl hlavou, i když hlavou mu bleskla vzpomínka na toho drzouna z ranní srážky. Ten kluk byl hodně přitažlivý, beze sporu. Jenomže moc mladý. Kdyby byl aspoň o pět let starší, jenže takhle? A taky byl až příliš sebevědomý, což Minoriho děsilo.

„Zkus o tom aspoň přemýšlet!“ nabádala ho Emiko láskyplně.

„Dobře,“ přislíbil nezávazně a vydal se vyučovat poslední ročník matematiku.

***

Když Minori otevřel dveře, zůstal jak zasažený bleskem. V jedné z lavic seděl jeho známý neznámý.

„Kdo jste?“ vytřeštil na něj oči.

„Katsu Saiga!“ uklonil se chlapec lehce, „rodiče se sem přistěhovali teprve nedávno a zařídili mi přeložení na tuhle školu… No není to skvělé?! Nebesa se nás jistě snaží dát dohromady!“

„Nevím, co tím myslíte!“ utnul to Minori prudce.

Jenomže Katsu se nehodlal nechat odbýt: „Ráno jsme nedomluvili to pozvání na čaj, tak to musíme napravit. Kampak si půjdeme sednout?“

„NIKAM!“ zavyl Minori nepříčetně. „Napíšeme si krátkou prověrku, všichni! Tedy VY, moji studenti, si ji napíšete!“

„Když ti to udělá radost, tak beze všeho,“ odtušil chlapec benevolentně. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Konishi-sensei! A netykejte mi laskavě!“

„Myslel jsem tvé vlastní jméno. Přece ti při sexu nebudu říkat Konishi-sensei!“

Minori mu své jméno samozřejmě neprozradil a rozzuřeně zapsal do třídnice, že Saiga má drzé poznámky, ale víc toho nezmohl. Ani když mu při sbírání testů Katsu zálibně osahával ocásek a tvrdil, že si nemůže pomoci, protože šestadvacetiletý se hned tak nevidí a navíc zřejmě brzy zmizí ze světa, rozhodně jak bude mít on příležitost uplatnit své charisma… A za tohle všechno mu Minori ještě musel dát výbornou známku, protože Saigův test byl naprosto bezchybný…

***

Od té doby vypukla mezi Minorim a Kutsuem nelítostná válka, kterou ovšem mladý učitel prohrával na celé čáře. Chlapec si do příští hodiny zjistil jeho jméno a od té doby mu neřekl jinak než „Minori-chan“, pokud ho vysloveně neoslovoval jako „miláčku“ nebo „má nekonečná lásko“. Minoriho se nikdo nezastal, spolužáci Katsua neskrývaně obdivovali, kolegové z učitelského sboru to, až na Emiko, jedinému majiteli oušek a ocásku mezi nimi, nepokrytě přáli a ani jeho přítelkyně mu nemohla pomoci jinak, než opakováním nabídky na přátelskou výpomoc. Minori je z duše všechny nenáviděl a nejvíc samozřejmě proklínal Katsua. Jenže ať ho zkoušel, jak chtěl, hoch vždycky všechno uměl a nedalo se mu kromě jeho nehorázné nestydatosti absolutně nic vytknout. Za normálních okolností by se mu Minori vyhýbal širokým obloukem, jenomže jakožto jeho učitel to dost dobře udělat nemohl, ačkoliv z hodin s Katsuem se mu už začínalo vyloženě dělat špatně.

***

„Minori-kun, řekni mi, jak by měl vypadat ten, kdo by tě směl zbavit oušek a ocásku?“ zeptala se ho Emiko jednou před dalším bojovým zápolením se Saigou.

Minori se poctivě zamyslel: „Hm, musel by mě … okouzlit. Prostě mě ohromit natolik, že bych se nedokázal bránit. A … asi … nejspíš by se to muselo odehrát rychle. Abych neměl čas se začít bát.“

Ani jeden z učitelů ovšem neměl tušení, že je Katsu poslouchá za dveřmi, jak ostatně dělal velice často za účelem získání nějaké užitečné informace. Obvykle to moc nepomáhalo, zato tentokrát jeho spokojený úsměv dával tušit, že je s výsledkem své špionáže vysoce spokojen…

Další hodinu bez dovolení vstal, povalil šokovaného Minoriho na katedru a začal ho zuřivě líbat. Vyděšenému učiteli dalo dost práce se mu vytrhnout a utéct ze třídy. Tentokrát už Saigovo chování, Minorim ještě náležitě dramaticky přibarvené, nemohlo být necháno bez odezvy. Na druhou stranu si ovšem všichni až na Emiko, která svého přítele litovala, a Tomia, který projevil přání upravit Saigovi ciferník, přáli, aby Katsu konečně dosáhl svého a Minoriho sexufobní hysterie definitivně skončila. Pročež chlapec dostal varování ředitele školy za nevhodné chování a školní trest, který si měl odbýt pod vedením postiženého učitele. Minori si čistě pro jistotu opatřil několik pepřových sprejů a přísahal, že jestli se k němu Katsu jen přiblíží, nastříhá mu do očí obsah celé lahvičky.

***


Na Saigu to ale očividně neplatilo, protože nevzrušeně vstal, došel k Minorimu, vyprostil mu sprej z neodporující ruky a usmál se na něj: „Tak ty sis přál zažít nějaké kouzlo, Minori-chan? Tvé přání je mým rozkazem! Já jsem totiž tak trochu čaroděj, víš…“

Co přesně se dělo dál, Minori nedokázal popsat. Vnímal polibky a doteky úplně všude na svém těle, něžný, konejšivý hlas a nezvyklý, strach nahánějící tlak, který se postupně změnil v takřka nesnesitelnou rozkoš. Matně vnímal, že pláče, že je hlazen a utěšován, a nakonec odnášen pryč.

***

Tadao Narita se rozzlobeně podíval na svého Fightera: „Kat-chan, moc dobře víš, že nesmíme používat magii proti těm, kteří ji neovládají!“

„Tada-chan, ujišťuji tě, že jsem ji nepoužil PROTI Minori-chanovi, ale PRO NĚJ! On si to tak přál! Toužil po tom!“

„Nevypadal tak!“

„Neznáš ho!“

„A ty ho snad znáš? Jasně, jsi do něj zamilovaný, ale to ti nedává právo ho znásilnit!“

„Kdo tu koho znásilnil? Jen jsem se s ním trochu pomiloval! CHTĚL TO, říkám ti! Podvědomě to chtěl!“

Podvědomě možná, ale vědomě rozhodně ne! Ublížil jsi mu, Katsu! A neměl jsi na to právo!“

„Tadao, prosím, nepleť se mezi nás. Já znám tvé teorie o tom, že by Sacrifice a Fighter měli spát spolu, aby se posílila jejich bojeschopnost, ale nesouhlasím s nimi. Nebo snad mě miluješ?“

„Mám tě z celého srdce rád a byl bych ochoten…“

„Na to jsem se tě neptal, Tadao. Ta otázka zněla jinak. Miluješ mě?“

„Ne, nemiluju,“ sklopil jeho Sacrifice hlavu. „Jsi můj nejlepší přítel, mám tě nesmírně rád a chci, abys byl šťastný a aby náš tým šel od vítězství k vítězství, ale nemiluju tě. Jenže ani ON tě nemiluje, Katsu! A právě proto, že vidím, jak moc jsi do něj zamilovaný, chci tě varovat: nedělej to už! Co se stalo, stalo se, měl jsem tomu zabránit, dokud byl čas, teď už s tím nic nenaděláme. Ale nepokračuj v tom! Dej mu pokoj, nech se přeložit na jinou školu, postarej se, aby ti už nikdy nepřišel do cesty. Jinak se může stát všelicos.“

„Ne, to neudělám! Umřel bych, kdybych ho neviděl! A on mě miluje - nebo aspoň už brzy milovat bude!“

„Jenom se tě bojí, nic víc k tobě necítí!“

„Možná teď, ale už brzy se to změní! Naučí se mě milovat, uvidíš! Zvykne si na mě!“

„Jenom aby ses nemýlil…“

***

Minori se probudil se ve své posteli a byl nesmírně rád, že šlo evidentně jen o strašlivý sen. Přesně do té doby, než se podíval do zrcadla a zjistil, že již není majitelem svých milených špičatých oušek ani huňatého ocásku. Ten sex byl skutečný!

Matka nakoukla do jeho pokoje: „Milý chlapec, ten Saiga-kun, ale není na tebe přece jen příliš mladý? A moc se mi nelíbilo, v jakém stavu jsi dorazil domů! I když chápu, že jsi to zřejmě nedokázal udělat jinak než totálně nametený… Musíš mít příšernou kocovinu, že?“

Minori se překvapeně obhlédl. Nebolelo ho absolutně nic - dokonce ani tam ne, kde by to po včerejšku rozhodně očekával. Ve skutečnosti mu už dlouho nebylo tak dobře, když tedy odečteme jeho prachmizerný psychický stav. ´Droga!´ blesklo mu hlavou najednou. ´Musela to být nějaká neznámá droga, kterou na něj Katsu včera použil! Proto byl tak omámený, ale dnes mu nic není´!

„No to nevadí,“ pokračovala matka spokojeně, „hlavně že už to máš za sebou, co? Už jsem si říkala, že se těch zatracených ušisek a oháňky snad nikdy nezbavíš… I když byly ohromně roztomilé, jsem nesmírně ráda, že jsou konečně pryč! Doufám, že teď už přestaneš bát a začneš si trochu užívat života. Vždyť jsi v nejlepších letech, Minori-chan! Měl bys chodit ven, bavit se s přáteli, najít si stálého partnera. Přinejhorším třeba i toho chlapce, co tě včera doprovodil domů, jestli ho miluješ…“

´Miluju Katsua?´
zeptal se sám pro sebe Minori. ´Ne, nemiluju ho. Nenávidím ho za to, co mi udělal! Měl bych jít na policii a ohlásit to, ale co bych jim řekl? Že mě znásilnil můj student, o deset let mladší než já, za pomoci neznámého omamujícího prostředku? Vždyť ani nevím, jak mi tu drogu podal, pokud to tedy byla droga, nejedl jsem před ním ani nepil a ničím mě neškrábnul! Nebo snad mám začít věřit na kouzla? Museli by se mi vysmát! Nemám na sobě jediné zranění, a kdybych přiznal, že mě připravil v mém věku o ouška a ocásek, ještě se mi budou smát! Spravedlnosti se nikde nedovolám… Nemám jinou možnost, než to nechat být a snažit se na to nemyslet!´

***

Minori mechanicky došel do školy. Ve sborovně mu všichni gratulovali k překročení letitých psychických bariér, dokonce i Emiko, u které jediné očekával pochopení, jen Tomio skřípal zuby, hned se ale dušoval, že když nemůže být první, bude se ze všech sil snažit být aspoň druhý. Minorimu se dělalo zle z nich i ze sebe samotného. A pak ho zase čekala nenáviděná matematika v posledním ročníku.

Ke vstupu do třídy se musel vyloženě přinutit. Katsu sebeuspokojením přímo zářil. Minori dokázal dojít na stupínek a posadit se za katedru, na které ho podle všeho den před tím jeho student znásilnil, ale připadalo mu, že na víc se rozhodně nezmůže. Nemohl přednášet ani zkoušet, když viděl ten pocit naprostého vítězství ve tváři svého přemožitele.

A pak Saiga vstal a procítěně nezeptal: „Tak co, lásko moje, jak se ti to naše včerejší milování líbilo?“

To už bylo na Minoriho trochu moc. Nekontrolovatelně se rozbrečel a v slzách se vyřítil z učebny, zanechávaje za sebou třídu včetně Katsua totálně perplex.

V ředitelně ohlásil, že dává okamžitou výpověď z rodinných důvodů. Snažili se ho uklidnit, pak to vzdali a rozhodli se mu napsat raději dovolenou, než se trochu vzpamatuje.

***

Minori vyrazil co nejrychleji k domovu ve strachu, že pokud to neudělá, mohl by se totálně složit. Na ulici před školou na něj však čekal Katsu, který využil příležitosti a nadběhl mu.

„Nepřibližuj se ke mně!“ křičel na něj Minori a mával dalším pepřovým sprejem, který si pohotově připravil, protože od Saigy už čekal cokoliv. „Už mi nic neuděláš, slyšíš?! Odcházím ze školy!“

„Zdá se, že včera to bylo trošku moc nevědomé,“ ušklíbl se chlapec a v očích mu nebezpečně blýsklo, „ty to potřebuješ prostě prožít naplno, viď?“

„Tady na ulici mi nemůžeš nic udělat, přivolám hravě pomoc!“ ujišťoval Minori víc sám sebe než Katsua.

„Myslíš?“ uchechtl se Saiga.

A najednou byli zase ve stejné věži z temnoty jako den předtím…

Tentokrát se ale Minori mohl hýbat a snažil se utéct. Jenže nebylo kam, tam věž neměla dveře ani okna, jen stěny. Jen dole byl chodník, silnice a trávník jako dřív.

„Bez mého dovolení se pryč nedostaneš,“ ujistil ho Katsu mile, na dálku mu vytrhl sprej z ruky, povalil na trávu a začal ho svlékat. „A neutečeš mi! Nikdy a nikam, rozumíš?! NIKDY a NIKAM! Já tě CHCI a BUDEŠ můj, ať se ti to líbí nebo ne!“

Minori se zase bránil a tak ho Saiga opět na chvíli znehybnil a pustil ho teprve, když se v něm začal pohybovat. Pral se s ním i potom, prosil a křičel. Tentokrát cítil všechno a docela ho to bolelo, i když se Katsu evidentně snažil být co nejšetrnější. Nakonec ho hladil a objímal a šeptal mu, jak moc ho miluje…

Minoriho ale uklidnit nedokázal a tak Saiga nakonec použil jakési kouzlo a uspal ho.

***

Mladý učitel se zase probudil doma ve své posteli a jeho matka rozhořčeně poznamenala, že už by mohl nechat toho pití, nevypadá to dobře, když ho musí vodit takový klouček, navíc ještě dopoledne.

Minori začal horečnatě uvažovat. Návštěvu v podivné věži z temnoty už nikdy nechtěl zažít. Jenomže věděl, že mu nikdo ani nebude věřit, že se to stalo, natož aby mu dokázal pomoci. Saiga má pravdu, nemůže mu utéct nikam. Tedy TÉMĚŘ nikam. Je ještě jedna, poslední a definitivní, možnost na útěk.

Pomalu došel ke své skřínce a vytáhl pistoli. Na okamžik zauvažoval, že by ji třeba mohl použít na Katsua, ale pak zavrtěl. Nedokáže se stát vrahem, obzvláště ne šestnáctiletého kluka. Kdyby to udělal, vězení by ho neminulo a co by zažíval v něm, to si dovedl velmi živě představit. Taky bylo dost pravděpodobné, že by Saiga dokázal magií útok odvrátit. A nakonec, pokud existuje jeden čaroděj, kde je psáno, že nepadne do rukou dalšímu z nich? Jak by se po téhle zkušenosti vůbec mohl cítit bezpečně?

Váhavě přiložil pistoli ke své hlavě a potom rychle stiskl spoušť.

Zazněla rána…

Ale kulka nevyletěla.

Naopak odcestovala celá pistole, a to do ruky neznámého asi dvacetiletého mladíka.

Se kterým mladý učitel stál uprostřed nové věže z temnoty. Jen dřevěná podlaha naznačovala, že stále ještě neopustili Minoriho pokoj.

„Ahoj, já jsem Tadao Narita. A vy Minori Konishi, já vím. Jsem Katsuův přítel a jeho Sacrifice. To je partner při magickém boji. Napadlo mě, že možná sáhnete k takovémuhle řešení, tak jsem vás raději hlídal… Nebojte se, já vám neublížím,“ dodal měkce, když viděl bezbřehou hrůzu v Minoriho očích. „Nesouhlasil jsem s Katsuovým postupem.

Podívejte se, kouzelníci nesmí používat magii proti nikomu jinému než zase kouzelníkům. Pokud chcete, nahlásím, že Katsu porušil pravidla, a trest ho nemine.

Nebo prostě můžu docílit toho, aby se vám držel z cesty. Dokážu se postarat o to, aby vám už nikdy neublížil. Vy mu nemůžete utéct, bez kouzel nemáte sebemenší šanci, ale já ho umím zpacifikovat. Tím spíš, že já jsem jeho Sacrifice a on je povinen mě poslouchat.

Jenomže, Konishi-san, nechcete to s ním ještě zkusit? Vím, že bývá občas nesnesitelný a že to, co udělal, je neodpustitelné, ale přesto vás prosím, abyste mu zkusil odpustit. Nejenom kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě. On vás hrozně moc miluje a když mu dáte šanci, snese vám třeba modré z nebe, jenom ho musíte jasně usměrnit...“

„Ne, já už nechci!“ vzlykl Minori zoufale. „Chci se dostat pryč z téhle věže z temnoty a nikdy se do ní už nevrátit! A pokud budu naživu, nebudu mít jistotu, že se to zase nestane!“

„Věž z temnoty, tak tomu říkáte?“ zacukaly Tadaovi koutky. „Vlastně docela trefný popis situace, musím uznat. My to využíváme pro souboje nebo prostě jen situace, ke kterým nechceme nepovolané oči a uši. Je ale pravda, že bez kouzel se odtud není šance dostat, čehož Katsu jednoduše zneužil proti vám. Jenomže, ruku na srdce, Konishi-san, nežil jste až dosud právě v takové pomyslné věži z temnoty, postavené z vašeho strachu ze života a lásky? Nechcete tuhle zkušenost, když už se stala, využít právě k tomu, abyste se z té temnoty dostal? Já vám rád pomůžu. Když si sáhnete na život, potrestáte tím hlavně sám sebe a všechny, co vás mají rádi! Stojí vám to za to?“

„Ne, nestojí,“ vzdal se Minori konečně a sesunul se zničeně na zem.

Tma zmizela a útulné prostředí bytu Konishiových se zase vrátilo, soucitně se tvářící Narita však zůstal.

„Není se čeho bát, uvidíte, vedle mě už ne,“ domlouval Minorimu laskavě. „Mám Katsua rád a chtěl bych být jeho milencem, jenomže on miluje vás a tak vám ho přenechám.“

„To nemusíte, já o to nestojím!“

„Jenomže já sám chci, aby byl šťastný. A to on bude jedině tehdy, když budete šťastný i vy. Nemusíte s ním spát. Nemusíte s ním vůbec ani chodit. Jen ať se naučí nezištné, nic nežádající lásce! Ale neodpírejte mu svoji společnost. On vás potřebuje. Potřebuje smět se o vás starat, sloužit vám a pečovat o vás…“

„Je o deset let mladší než já!“

„Je to dospívající čaroděj a ještě k tomu Fighter. Je někde jinde než jeho vrstevníci bez magických schopností, věřte mi. Tady váš věk není na závadu, ale spíš plus, se stejně starým nekouzelníkem by si absolutně neměl co říct. Vás obdivuje, i když si to teď asi nemyslíte, a taky by s vámi raději sdílel mnohem náročnější témata, než jaká přednášíte ve vaší třídě. Moc prosím, dejte mu ještě šanci!“

Minori se zhluboka nadechl a pak tiše odpověděl: „Tak dobrá, já to tedy zkusím…“