MÍT VLASTNÍHO FIGHTERA


"Nechtěl bys vlastního Fightera, Seimei-san?“ pronese učitel směrem ke mně.

Vlastně to ani není otázka, spíš nabídka, která se neodmítá. Který mladý Sacrifice by nechtěl vlastního Fightera, že? A mně je jen čtrnáct, neměl bych na něj mít ještě nárok.

Jenže já jsem výjimečný. Všichni to o mně vědí, i já sám.

Mimořádný talent, pozoruhodné výsledky, obrovská naděje do budoucna...

Slova, slova, slova. Jen fráze bez významu. Bezcenné, nedůležité. K čemu je mi sláva, k čemu je mi moc? Jen iluze a pozlátko.

Jediné, co v mém životě má opravdu cenu, je Ritsuka.

Můj sladký, něžný, úžasný, vzrušující Ritsuka.

MŮJ Ritsuka.

Jen a jen můj...

Jen pro něj budu tím největším čarodějem všech dob! Pro něj získám třeba celý svět - a položím mu ho k nohám!

On a jeho láska jsou to jediné, o co stojím, co chci, co musím mít. A nikdo mě nezastaví!

Vlastní Fighter? Prospěje to Ritsukovi? Pokud ano, souhlasím. Pokud ne, nemám zájem.

„Seimei-san, vnímáš mě, prosím?“ volá mě učitelův hlas do přítomnosti. „Chtěl bys tedy vlastního Fightera nebo ne?“

„Já nevím, sensei-sama. Musím se nad tím zamyslet. Nechci přijímat neuvážená rozhodnutí,“ hlesnu způsobně a vidím v jeho tváři očekávaný potěšený úsměv.

Ach, ti dospělí jsou tak snadno manipulovatelní! Tedy až na mého otce. Ten je sice směšně slabý, ale vidívá nepříjemně přesně. Nechutné. Ale co se dá dělat, rodiče si nevybíráme...

Sourozence ovšem také ne, a přesto, i kdybych měl vybrat mezi milióny nejdokonalejších bytostí, nikdo by nemohl být úžasnější než můj Ritsuka, nejdražší, nejmilovanější, jediný pán mého srdce...

Je to vlastně hrozně zvláštní věc, taková láska. Jsem už teď velice mocný čaroděj a přijde čas, kdy mi nebude roven nikdo. Potom budu moci odhodit veškerou přetvářku a všichni a všechno se skloní před mou vůlí! S jedinou výjimkou, pro kterou bych obětoval všechno včetně svého života. Ritsuka je tím, před kým se skláním já.

A proč? Snad proto, že je mocnější, silnější nebo dokonalejší než já? Ne.

Protože ... ho miluju.

Pro to, co cítím, když se na něj dívám, když se ho dotýkám, když se ke mně přivine...

A najednou nejsou třeba další důvody, které bych vyžadoval kdekoliv jinde. Není třeba nic, jen prostě být. Být s ním, být vedle něj, být pro něj.

Strašlivá věc, ta láska. Ale úžasná. Stojí pro ni za to žít i zemřít.

Přemýšlím občas o vztahu Fightera a Sacrifice, tak jako každý čaroděj. Vysmívám se naivním a zpozdilým názorům, že mezi nimi má panovat láska, rovnost a svornost. Povídačky! K čemu by to bylo?

Jistě, Fighter musí bezvýhradně milovat svého Sacrifice a oddaně mu sloužit za všech okolností. Koneckonců, patří mu, je majetkem svého Sacrifice. Tak je to v pořádku.

Ale že by to mělo platit i opačně? Směšné! Já tedy rozhodně nikdy nebudu patřit svému Fighterovi. Na tyhle žvásty já nevěřím. Vzájemná láska, tsss...

Ale myslím, že to, co já cítím k Ritsukovi, se velice podobá vztahu Fightera k Sacrifici. Kdybych mohl být jeho Fighterem, stal bych se jím. Jenom pro něj - a tak, jak ještě žádný Fighter nikdy svému Sacrificemu nepatřil a nesloužil...

Jenže já sám jsem Sacrifice a Ritsuka má stejné nadání jako já.

Oba jsme na stejné úrovni, vztah pána a služebníka nás nepojí. Jediným poutem mezi námi je vzájemná láska.

A snad je to tak lepší. On a já budeme spolu, chráněni svými vlastními Fightery, pro nás bezvýznamnými, pouhými poslušnými nástroji, ale oddanými a umožňujícími nám prožívat naše nádherné splynutí duší...

„Nebylo by neuvážené. Nejde o nějaký rozmar, dospěl jsem k tomu po mnoha konzultacích s ostatními učiteli nejen z naší školy i s tvými rodiči, Seimei-san. Prosím, mohl bys se mnou odejít na chvíli ze třídy do mého kabinetu? Chtěl bych s tebou hovořit soukromě, bez nepovolaných svědků, jde o poněkud choulostivou záležitost.“

Pokrčím rameny a poslušně s ním jdu, ačkoliv netuším, co by na přidělení vlastního Fightera mohlo být choulostivého nebo tajného.

„Je nepochybné, že začínáš dospívat a probouzíš se ... po všech stránkách.“

Zdá se mi to, nebo je můj učitel náhle rudý jako rak?

„Má síla roste, cítím to,“ kývnu zdánlivě nevzrušeně a se zájmem čekám, co bude dál.

„Ano, ale nejen to. Ona je markantnější i tvá ...tvá sexualita.

Nezdá se mi to, můj ctihodný sensei skutečně zrudnul. A zakoktal se. To se doposud nikdy nestalo... O co tu probůh vlastně jde?

„To umocňuje mé magické schopnosti, ne?“ nenechám se vyvést ze klidu. „Myslel jsem, že je to tak v pořádku.“

„To ano, Seimei-san, jenže ... ono se mění i tvé chování, nevšiml sis toho? Ve tvém věku je normální, že projevuješ víc zájmu o dívky...nebo i o chlapce,“ tvář učitele barvou už připomíná kotouč zapadajícího slunce, „přitahují tě po všech stránkách, začínáš být zamilovaný...“

O čem to sakra mluví?

„Je to možné. Na mojí práci ve škole se to ale nijak neprojevuje, nebo snad ano?“ optám se zdvořile.

„Ne, to ne...Ale doma ano! Zdá se, že... Zdá se, že věnuješ až příliš velkou pozornost svému bratru, Seimei-san,“ dostane se konečně tam, kam směřoval celou dobu.

Tak to prr, vážený! Jsem ochoten respektovat tvé vedení, dokud mě máš co naučit, sensei, ale do mých soukromých záležitostí strkat nos nebudeš!

Zejména pokud jde o Ritsuku.

„Je snad něco špatného na bratrské lásce, sensei-sama?“ probodnu ho ledovým pohledem.

„To samozřejmě ne,“ odpovídá honem, „je přirozené a dokonce krásné mít rád své sourozence! Ovšem ... tvůj cit k Ritsukovi se podle všeho změnil v hotovou posedlost, Seimei-san. Obáváme se, abys od něj nezačal očekávat věci, které ti nemůže dát.

My tě samozřejmě nepodezíráme z ničeho špatného, to se neboj, ale ... považujeme za moudřejší zmenšit případné pokušení a odvést tvou pozornost jiným směrem tím, že tvé přirozenosti nabídneme jiné cesty, kudy se dát.“

Nerozumím mu ani slovo a docela mě to irituje.

„Chlapec tvého věku by měl prožívat první milostné zkušenosti, vodění se za ruku, polibky, nevinná objetí...“

Ano, oboje má nepopsatelné kouzlo! Je tam báječné cítit Ritsukovu ruku v té mé, cítit chuť jeho rtů na těch mých, vnímat, jak tluče jeho srdce, když mi usíná v náručí...

„A časem začneš chtít víc, toužit po něčem intimnějším... Promiň, že ti to vykládám, měli to udělat tví rodiče, jenomže ... mám pocit, že oni z toho mají strach. Dokonce jako by se báli přímo tebe. Mít doma čaroděje, to musí být pro nekouzelníka jistě děsivé, proto to nakonec zůstalo na mně. Chci, abys věděl, že všechno, co prožíváš, je naprosto přirozené a v pořádku. Rozhodně bys to neměl potlačovat. Ovšem taky by ses měl raději držet od Ritsuky dál.“

Neřeknu nic, ale vrhnu na něj takový pohled, že se celý roztřese.

Po chvíli mrazivého ticha se zeptám: „A to jako proč?“

„No protože... Podívej, Seimei-san, tady nejde o konvence. Oba víme, že tak silný čaroděj jako ty si jich příliš nemusí všímat. Milostný vztah mezi bratry obecně není dovolen, ale ... výjimky přece vždycky potvrzovaly pravidlo a ty jsi výjimečný, o tom není nejmenších pochyb. Takže pokud by mezi vámi s Ritsukou v budoucnu ... neexistoval jen sourozenecký vztah, vzhledem k vašemu postavení by se to dalo akceptovat. Zatím jste však oba příliš mladí rozhodnout o něčem tak zásadním...“

„Jistě,“ ušklíbnu se, „proto je o tom nyní zbytečné mluvit, ne?“

„Určitě. Ale právě proto bys potřeboval svého Fightera, který ti řekněme dočasně dá to, co bys teď potřeboval.“

„A to je?“ rozhodnu se mu neusnadnit to ani v nejmenším.

„Lásku, intimitu, potažmo časem i sex.“

„Sex bez lásky je pro mě neakceptovatelný!“ syknu pohoršeně, v tomhle mám už naprosto jasno.

„To samozřejmě chápu a nikdo to tobě nebude ani chtít,“ ujišťuje mě horečně. „Ale pokud by ses třeba skutečně zamiloval...“

„Jediný, koho miluju, je Ritsuka!“ rozhodnu se pro otevřenou hru.

„O tom není pochyb a právě to nás na tom děsí. Neznáš nic než školu a domov, Seimei-san, nemáš žádné přátele, a ve škole znáš jen práci. Žádná hra, žádná zábava, jen neúnavný a překotný rozvoj. To také není dobré. Chtělo by to trochu zvolnit, rozumíš? A umožnit, aby Ritsuka mohl přestat být jediným, koho miluješ. Tedy, ono to zřejmě souvisí i se vztahem k tvým rodičům, který není právě optimální, že ano? Podívej, já chápu, že pro čaroděje tvého formátu je těžké cítit něco k nekouzelníkům. To, že sis ze své rodiny vybral svého bratra, když má stejné magické schopnosti jako ty, je úplně normální. Ale uvědom si, že na světě není jen Ritsuka!“

„Pro mě ale je,“ zašeptám tiše a najednou mám v očích slzy, ani nevím proč.

I tak skvělý herec jako já má svá slabá místa. Když dojde na mou lásku, stávám se zoufale bezbranným. Znepokojuje mě to, ale nedokážu proti tomu nic udělat. A možná ani nechci, pokud by to mělo znamenat, že bych přestal cítit to, co cítím.

„Jenomže to je - nebo aspoň může být - tím, že nikomu jinému nedáš šanci. Kolik jsi poznal mladých kouzelníků nebo čarodějek? A kolika jsi dovolil bližší kontakt? Seimei-san, prosím, zkus jim dát šanci! Pak teprve posuď, zda to půjde nebo ne.“

„A součástí toho plánu na mou záchranu má být vlastní Fighter?“ otážu se jedovatě.

„Ano, přesně tak. Jeho láska by ti mohla ukázat úplně jiný svět. Já neříkám, že musí, ale nesmíš to zavrhnout, dokud to aspoň nevyzkoušíš! Navíc, měl bych pro tebe speciální nabídku, Seimei-san. Tvůj Fighter by byl stejně výjimečný jako ty. Jmenuje se Soubi Agatsuma a asi jsi o něm už slyšel, ne? Je starší než ty, je mu už sedmnáct, ale jsem přesvědčen, že ve tvém případě by to nevadilo. Ty bys přece dokázal zvládnout kohokoliv,“ ujišťuje mě učitel konejšivě.

Dokonale vystiženo, sensei. Jsem přímo mistrem manipulace, i ty celou dobu mého studia skáčeš, jak já pískám, a ani o tom nevíš, idiote jeden. Jediný, na koho to neuplatňuju, je můj milovaný Ritsuka, ale tam nemusím, ve světle jeho lásky si nepotřebuju na nic hrát.

„Zajisté. Jenže mě ten váš Soubi Agatsuma vůbec nezajímá! A o svět, jehož středobodem by nebyl Ritsuka, nestojím!“ vyštěknu na znamení, že pro mě náš nepříjemný rozhovor právě skončil.

„Pomohlo by to tobě i jemu, věř mi!“ naléhá učitel dál. „I když si to neuvědomuješ, požaduješ po Ritsukovi příliš mnoho. Je to přece ještě malé dítě!“

„Není až tak malý!“ namítnu prudce. „Je už mu sedm let!“

„No právě,“ vzdychne si unaveně. „Sedmiletý klouček není schopen opětovat tvé city na úrovni, jaké by chlapec tvého věku potřeboval. Pokud mezi vás nevstoupí někdo jiný, starší, dřív nebo později někdo z vás bude ošklivě zraněn, velmi pravděpodobně oba. Ty teď potřebuješ navázat vztah se svým vrstevníkem nebo někým starším. Alespoň přátelský. Až bude Ritsukovi tolik, co tobě teď, bude připravený na vážný vztah a ty tím víc. Potom se budete moci zodpovědně rozhodnout a jestli se tvé, respektive vaše city nezmění, potom vás všichni rádi podpoříme. Ale zatím ... by bylo rozumné, abys co nejdřív přijal vlastního Fightera!“

Nevěřím jedinému slovu z toho, co mi tu učitel napovídal, něco mě však přece jen zaujalo: „Takže myslíte, že mít vlastního Fightera by prospělo mému vztahu s Ritsukou i jemu samotnému?“

„Určitě!“ vydechne s netajenou úlevou.

„Tak já o tom zapřemýšlím,“ přislíbím neurčitě a královsky se bavím výrazem nesmírného zklamání v jeho tváři.

Můj drahý sensei by zjevně rád pokračoval ve svém přesvědčování, ale vyučování dnes už skončilo a já se s potěšením vydávám domů, kde zase budu moci být se svým Ritsukou..